zpět na tit.



































































































































































































































































zpět na tit.






Jak jsem házel perly sviním.



Představte si, že najdete pode dveřmi dopis důležitého obsahu. Domnívám se, že v první fázi není ani tak podstatné, kdo jej tam strčil jako jeho obsah. Pokud se toto týká dopisu, jde samozřejmě o přirozenou reakci. Představte si, že zachytíme z kosmu velice podezřelé radiové impulsy. Reakce je zcela opačná. Nikoho ani tak z daleka nezajímá jejich obsah, jelikož je prý neprůkazný, nedostupný a navíc by byl jistě kódovaný v naprosto odlišné a pro nás nesrozumitelné řeči. A tak se každý zaobírá pouze s přijetím těchto impulsů a vyjadřuje se k nim s takovou ignorancí, aniž by se s problémem řádně seznámil, že ve finále pořádně ani neví, o čem je řeč. A tak se mluví, žvaní, plácá a kecá. Hlavně že věda neztrácí svou tvář. A to všechno přes to, že jsem podrobně a do nejmenších detailů předložil jak tuto a případně i podobné přijaté zprávy řešit. Teď nemyslím ty do nebe volající pitomosti plácajících pánů Šišků, ze všech těch nic neřešících spolků, kteří se navzájem straší záhrobím a mimozemskými bubáky a odvozují vše, co alespoň trochu dává smysl,od hran svých pracovních stolů. Myslím tím oficiální vědu, která nemá sebemenší zájem se s touto prací vůbec seznámit. A tak ji napadá svými odmítavými postoji, které obhajuje stupidním výkladem o neexistenci mimozemšťanů a dokládá to tak naivními a nesmyslnými argumenty, které hraničí až s lidskou blbostí. Ale nemá smysl tady obviňovat samotnou vědu, která za výroky svých konzumentů nemůže, a proto se společně podívejme, s jakou profesionalitou se k tomuto fenoménu staví jednotliví, mnou oslovení vědátoři. Domnívám se, že tyto už výhradně parkující vědecké ojetiny by se měly konečně smířit s tím, že jejich dosavadní postoje k této problematice patří přinejmenším do doby, kdy se na hvězdy pohlíželo jako na křišťálové koule.

V zájmu vyhledání vysílající planety, tedy v době, kdy už byly známy velmi hmatatelné výsledky v dekódování, jsem navštívil ostravskou hvězdárnu s žádostí, zda by mi nebyli nápomocni. Nebyli! Doktor Gráf je stoprocentně přesvědčen, že mimozemšťané neexistují, a proto diskuse na toto téma postrádá jakýkoliv smysl a pokládá to za ztracený čas. Budiž, je to jeho přesvědčení a nebudeme mu ho brát. Předložené důkazy odmítl. Profesor Kucharčík (tamtéž) se vyjádřil, že je dobře, zabývám-li se takovýmito nesmysly, alespoň prý nenavštěvuji konzumní společnost. Přiložené materiály rovněž odmítl s tím, že předložený radioteleskop mu to nepřipomíná ani náhodou. "Nejnovější radioteleskopy vypadají jako hruštičky, víte to?!" Věděl jsem. "Tak proč neposlali hruštičky?" Je mi to opravdu velice líto, pane profesore, ale mohu-li se dodatečně vyjádřit a odpovědět za mimozemšťany, pak tedy proto, že do nákresu radioteleskopu bylo nutno vložit natolik potencionálních a do všech detailů propracovaných vědomostí, že o podobném intelektu se nám může opravdu jen zdát. (viz. radioteleskop v biologické části.2. Obr. č.14).

V tomtéž zájmu se snažil můj přítel vyhledat pro mne pomoc na hvězdárně v Úpici. Už po prvních minutách jsem si připadal jako Opavák na tribuně ostravských fandů. Obrázky a věcné argumenty k nim jsem neměl vůbec nejmenší šanci předložit natož je obhájit, jelikož jsem byl neustále přerušován a napadán a to takovými zhovadilostmi, za které by se musel stydět i poslední nádeník. Jen tak co si vzpomínám, "ve vesmíru může být i jiná kružnice." Moje námitka, že nemluvím o jiné kružnici, ale o kružnici, nebyla snad vůbec pochopena. "Matematika ve vesmíru může být různorodá, a to už dokonce za hranicemi našeho planetárního systému". Další pan doktor prohlásil, že je též výtvarník a když někdo natře stěnu na modro,(u doktorů malovali) jiný ji může vidět třeba červeně. Je to prý pravidlo, že barvy může vidět každý jedinec individuelně. Tady pan doktor postavil oční vědu přímo na "koso". Samozřejmě, že s tímto názorem se nedá, jak jinak, než souhlasit, ovšem pouze jen do doby, než se to provalí a dotyčnému seberou řidičák. "To, o co se tu snažíte, je pouhá souhra náhod, to jste si vymyslel, co když to tak není…. atd". Dále jsem se dozvěděl, že podobnými rébusy se tu prý zabývá jeden pan inženýr, který je tím známý po celém širém okolí, (zřejmě ing.Krakonoš). Takže v případě zájmu se mohu dokonce i něčemu přiučit. No a samozřejmě, když na to nepřišli amerikáni, tak já tedy rozhodně ne! Nakonec celá ta hádanice skončila výpadem jednoho mladého pana doktora. "A nejste vy taky nějakej ten Deniken?" (1 Deniken = jednotka blbosti, z hlediska českých astronomů.)
A to byla samozřejmě fleš, která pobavila celé osazenstvo.
Tady je třeba vysvětlit, což čtenář zřejmě neví, že jakmile se před českým astronomem vysloví toto jméno, nebo vědec takto někoho označí, popřípadě ho takto nařkne s tím, že jste jeho sympatizant, okamžitě jste označen jako diletant, nedouk a to je konec jakéhokoliv dialogu. Taky byl.

Pan ing. Pacner, který se ve své knize "Poselství kosmických světů" o této depeši zmiňuje a u kterého byl předpoklad, že ho řešení zaujme, celou záležitost smetl slovy: "Takovýchto poplašných zpráv už tu bylo," a to aniž by projevil o dekódované poselství sebemenší zájem. Inu, profík co v mžiku rozezná zrno od plev.

Další oslovený byl docent Perek. Už si nevzpomínám, jak se k němu můj přítel dobral. Podstatné je, že nás do Prahy pozval a projevil zájem se ze zprávou seznámit. Přijeli jsme, jak bylo dohodnuto. Mě, mého přítele a zapisovatelku notáře, přivítal docent Perek a pan doktor Šíma. Už v průběhu představování nám bylo sděleno, že si na nás pan docent udělal dokonce celou půl hodinu čas. Namítl jsem, že se tu bez mála již čtvrt hodiny zdvořilostně představujeme a za tak krátkou chvíli vysvětlit látku, která čítá přinejmenším dvacet tisíc hodin, je prostě nesmyslem. Pan docent se projevil jako skutečný charakter a tuto čtvrthodinu nám laskavě nadstavil. Zřejmě se nikdy nedozvím, kde se bere v těch vědomostmi vycpaných panácích ta ortodoxní drzost jednat s vámi jako s nějakým volem. Vytáhnou vás přes půl republiky a nakonec se zajímají o jedinou, naprosto nepodstatnou informaci, a to jestli jsou suché cesty do Krkonoš. Byl totiž pátek. Takovéto jednání považuji přinejmenším za neomalenost a hrubou urážku. Samotná oponentura pak proběhla v duchu "a co když to tak není, to měřítko jste si tam dal sám, proč to měříte nahoře a číslo za zprávou nemůžete dokázat, je li to k poselství klíč". Nevím sice jak kde, ale na této planetě je již celkem slušně zaběhlé a zdá se to být přímo folklór, že děti se s metrem nerodí, ale porodníci je měří metrem svým a při měření silnice se též nekope tunel, ale metr se klade na vozovku. Pan docent, jak se zdá, je prostě našlápnutá bedna, jelikož v mžiku a ve zlomku vteřiny naprosto přesně věděl, co mohu či nemohu dokázat, přestože právě s důkazy klíče k depeši a na jeho naprosto přesné interpretaci jsem se natrápil bezmála celý rok. Takže chtěl-li se pan docent dozvědět něco o výsledcích mého snažení, bylo nezbytně nutné, aby mi k tomuto výkladu poskytl přinejmenším potřebný čas. Ovšem na to zas nebyl čas, takže nakonec celá ta komedie, kdy se na mne díval pan docent jako Einstein na šimpanze, byla ukončena jeho prohlášením: "Nenechám se zkompromitovat". No, už se stalo pane docente, už se stalo! Pan doktor Šíma mi poradil, setkávám-li se s takovýmto nepochopením, ať o celé té záležitosti napíši knihu. A tak se i stalo.

Kniha spatřila světlo světa na podzim roku 1997, tedy dvacet let od doby přijetí depeše, a to v podobě těch nejzákladnějších a styčných informací. Samotná publikace má název "12 čísel z kosmu." V moravských denících proběhlo pár kratičkých článků a v ostravské televizi jsem stručně představil svou práci. V tu dobu také projevila zájem napsat článek do magazínu Právo redaktorka Kuncová. Po týdenním přemlouvání ze strany mých známých jsem nakonec s uveřejněním článku v tomto magazínu Právo souhlasil, a to výhradně s tou podmínkou, že před otištěním mi bude článek předložen ke schválení. Mám na to dokonce i svědky. Jenže destruktivní soudružka Kuncová slovo nedodržela, jak už to tak u komančů bývá, a tak jsem si mohl 24.ledna 1998 spolu s ostatními čtenáři přečíst hanlivý pamflet, jestli jsem podvodník, zneuznaný vynálezce, mazaný mystifikátor a nebo dokonce cvok, který svými svéráznými názory a samolibým chováním provokuje okolí. Těmito výrazy soudržka Kuncová ve svém článku přímo hýří. Pro svoje tvrzení se pak Kuncová, zřejmě neschopna svého vlastního myšlenkového pohybu, vydala cupky dupky za našim věhlasným, totalitními médii uplácaným a naprosto neomylným bohem všech astronomických bohů, panem doktorem Grygarem. Pan RNDr. Jiří Grygar byl opravdu skeptický, píše redaktorka Kuncová, a to již od samého začátku. První výhradu měl už k samotným mírám. "My absolutně netušíme," říká Grygar, "v jakých mírách by mimozemšťané počítali. Ale je vyloučeno, že by to bylo v metrech a sekundách. Tuček si opsal hodnoty z nějakých pozemských tabulek a potom k nim našel protějšek, to už není žádný kumšt. V množství tolika kombinací vždycky najdete nějaký, (všimněte si slova nějaký) odpovídající výsledek".

Zdá se, že panu doktorovi zřejmě dělají problémy jednotná a množná čísla nebo má problémy se čtením vůbec. Takže si musíme opravit větu "nějaký odpovídající výsledek" za "nepřeberné množství odpovídajících výsledků". Teď je to správně! Toto hodnocení pana doktora je zřejmý důkaz o tom, že astronomickou část a vlastně ani knihu na oko neviděl. Přesto se k ní vyjadřuje jako slepý velbloud, stojící před vekou pyramidou. "Našli si někde nějaké kameny a svezli je na hromadu. To už není žádný kumšt naskládat je na sebe, z toho vám vždycky vyjde nějaký ten geometrický tvar". Domnívám se tedy, že by se měl pan Grygar napříště vyjadřovat k dané problematice slovy asi jako: "Já netuším," nikoliv "my netušíme", aby snad do svého hlupáctví nezatáhl někoho, komu by to mohlo být nepříjemné. Dále pak: "Pro mne je vyloučeno a pro mne to není žádný kumšt". Tady bych panu vševědovi vřele doporučoval, jak již jsem naznačil, aby mluvil vždy pouze a pouze za sebe, a to pokud možno až po předchozím seznámení s daným materiálem. To všechno z jednoho prostého důvodu. Jelikož výtvarnému projevu pan doktor rozumí asi jako kozel biřmování, protože přijaté poselství je z podstatné části založené ve všech stěžejních bodech a z nich se odvíjejících situací, výhradně na výtvarném fenoménu. Takže člověk, který má s mírnou nadsázkou problém rozpoznat Picassa od Ladových obrázků a naopak, nemá sebemenších znalostí o kompozici a dalších zákonitostech, jak výtvarná díla vznikají, jak se čtou a o čem hovoří, nechť se laskavě drží své profese, které věnoval své studie a nestrká nos do věcí, kterým naprosto nerozumí. Jedině tak se vyhne hodnocení, že se k danému problému staví jako výtvarný analfabet, nebo dokonce duševní naháč.

Z tohoto důvodu mi dovolte, abych zde uvedl malý příklad. Vzpomínám si, jak pan Grygar hodnotil sarkofág z pyramidy v Palengue, kde po nesmyslném plácání o stromu života a kořenech v pekle v závěru svého monologu doslova prohlásil, že může zodpovědně říci, že námět je ryze náboženského charakteru. Nevím sice, co znamená v Čechách slovo zodpovědnost, zřejmě jde o jakési nepodstatné a bezvýznamné plácnutí do vody, zato tento jeho výklad je přímo k uválení. Pro důvěryhodnost tu velice stručně nastíním, jak je nutno takováto díla číst, abychom se v konečné fázi dobrali k informaci, co která kresba skutečně představuje. Na samotném víku sarkofágu sedí realisticky provedená figura na abstraktním pozadí, což už samo o sobě je natolik provokativní, že je zcela evidentní, že se tu jedná o záměr. Na své sedací části je ustavena tak, abychom s ní mohli kolem její středové osy manipulovat. V této poloze figura zakomponovaná do obrazu ani jiný smysl nedává, jelikož takto si není možné sednout bez jakéhokoliv pohybu ani na pár vteřin. Očividně se tu jedná o střední polohu mezi dvěma kmity při houpání. Má pootevřená ústa, z kterých vyčnívá jazyk, jenž je charakteristikou řeči. Osoba na obrázku nám tedy chce něco sdělit a šipka vedoucí k jeho nosu a ústům nám tuto úvahu jen potvrzuje. Obě ruce jsou svázány přesně ve středu obrazu, tj.v bodě protlých úhlopříček, a na konci úvazku je pečeť, kde na její odvrácené straně najdeme odpověď na naši otázku, co má být světu utajeno. Levá ruka je zobrazena v poloze odtahování, případně přitahování od sebe či k sobě, zatímco pravá ruka jemně otáčí prsty v levém i pravém směru. Tři hlavy indiánů nahoře a dole, dívající se do různých směrů, si ukazují na hlavu a tímto nás nabádají, že by bylo přinejmenším dobré trochu se nad sarkofágem zamyslet. Takto bych mohl pokračovat ještě na několika stranách. To, že se jedná o informaci prvního utajení, není ani třeba zvlášť zdůrazňovat, jelikož sarkofág se nacházel zasypán hluboko v podzemí pyramidy a samotný reliéf na víku sarkofágu je k pochopení velice složitým a důmyslným rébusem. Toto dílo je pak v první řadě návodem jak ono tajemství odhalit. Otázka ovšem zní: "Kdo a kdy měl tento sarkofág objevit?" Ale ať už je to jakkoli, o nábo ani ženství tam není slova půl. Takže to co tvrdí Grygar, který je v hodnocení našich dramatických dějin a nejenom dějin náboženstvím přímo posedlý, je pouhé hádání a plácání nesmyslů. Ale abych mu zase tak nekřivdil, osobně pamatuji doby, kdy pan doktor odháněl svým marxistickým klackem od tohoto kultu každého, kdo se k němu jen přiblížil. Inu, doby se mění a vesmír "tříská," že pane Grygar, a já bych jen dodal: "Jeden se pakuje a druhý kudlu píská". A jelikož jeden nemá nikdy dost, zdá se, že pan doktor má zcela nové starosti a to, zda šarlatáni (jeho výraz) odvádějí daně, a to dokonce i za hranicemi tohoto státu. (magazín, Právo 21.1.2006) Takže se možná dočkáme i toho, že najdeme pana doktora za některou z přepážek berního úřadu, jak si svým "poradenstvím" vylepšuje svůj chudý jídelníček.

Ale vraťme se zpátky k výtvarným dílům. Tato malá ukázka byla jen nepatrným příkladem toho, jak je nutné ke kresbám z minulosti přistupovat. Ne každý pes je stopařem, takže při hledání v čase bude k ruce výtvarníka daleko užitečnější psycholog než nějaký astronom. Nehledě na to, že to ani nespadá do jejich kompetence. To stejné platí i o planině Nasca, kde je zřetelně vidět několik různých rukopisů a různých technik z různých dob, které se navzájem prolínají. Nevznikly tedy ani spontánně, ani najednou. Ale slunovraty, kalendáře a náboženství, jak jsme neustále těmito zavádějícími informacemi bombardováni, si v pátrání po účelu kreseb můžeme opět klidně vyškrtnout.

I znaky na létajících strojích vesmířanů, viděny důvěryhodnými svědky, mají svou přísnou zákonitost a logiku, které se nechají s trochou výtvarného cítění snadno přečíst a pochopit. A nejen to, tímto svým výtvarným a zároveň matematickým vyjádřením, které se vymyká našemu pozemskému uvažování, je autentičnost nepozemšťanů v podstatě potvrzena.
Co se týká kruhů v obilí, nejsou, jak se nás snaží opět pan doktor Grygar vmanévrovat, dílem vtipálků s tyčkou od lyží a tkaniček od kecek, nehledě na to, že dnešní piktogramy jsou již natolik složité, že je naprosto vyloučené, aby je někdo takovýmito primitivními nástroji vytvořil, dokázal-li by je v této kvalitě vytvořit vůbec. Pokud se týká samotného obsahu, jde především o matematicko-výtvarný slabikář, a máme-li vstoupit do galaktického společenství, bude tedy naprosto nezbytné se tuto řeč naučit. Bez tohoto komunikačního fenoménu by bylo velice předčasné, aby nás mimozemšťané navštěvovali, jelikož by to zadělalo na řadu konfliktů, což z hlediska mimozemšťanů je zřejmě nežádoucí. Takže páně Grygarovu úvahu o tom, proč nepřistanou mimozemšťané na střeše OSN, považuji od boha bohů, který svými kritickými postoji naprosto přesně všechno ví a všude byl nejméně dvakrát, za naprostý kolaps zdravého rozumu.
Jednak by je střecha OSN zřejmě neunesla, což není ani zase tak podstatné jako to, že by se staly okamžitými zajatci, a to se vším všudy. Byli by vyslýcháni a mučeni, aby prozradili své technologie, a to s takovou příšernou krutostí, jaké je schopen jen člověk. Takže, jestli má pan doktor snad jiné představy o pánech tvorstva, pak nechť mi dovolí projevit upřímnou soustrast nad takovouto naivitou. Už z tohoto prostého důvodu není nutné dělat z mimozemšťanů idioty, kteří jsou tak neznalí, že nevědí,s kým tančí.

Podobně skepticky se k výpočtům Ludvíka Tučka postavil i odborník na kosmonautiku, ing. Marcel Grün z pražského planetária, píše Kuncová. "Je to krásně vypravená knížka, nicméně vědec musí umět snít a nepodlehnout snění. Pan Tuček podlehl tomu, co chtěl zjistit."

(Tak to je naprostá pravda, pane inženýre. Ale to chtěl i Kolumbus a ostatní objevitelé! Dovolím si dokonce tvrdit, že bez tohoto chtění to v žádném případě ani nejde).

"Při troše hledání se dá říci, že téměř ve všem je zakódováno nějaké tajemství. V pyramidách i v dálnici D1. Například vzdálenost sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze a morového sloupu na brněnském náměstí Svobody je jednou milióntinou průměrné vzdálenosti Marsu od Slunce…" dodává k tomu pan Grün. Diskuse o signálech z vesmíru prý Grünovi připomínají středověký spor o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. "Kromě svobody slova a tisku máme i svobodu šířit naprosté nesmysly. Je to jen otázka , jestli to prospívá, a nebo škodí," dodává Grün. (Tak, tak, pane inženýre, konečně, alespoň v jednom jsme za jedno.)

Zdá se, že na pana inženýra udělal dojem křídový papír nebo snad pár barevných obrázků, a přitom si zřejmě nevšiml skutečné hodnoty publikace. Tím myslím, že zcela přehlédl její obsah, ve kterém je jeho skutečná hodnota. Knihy jsou od toho, aby se četly a nejenom zběžně prohlížely jejich obrázky, to není leporelo, zvláště když jde o depeši, která se přeci jenom tak trochu našemu pozemskému chápání vymyká a v některých pasážích dokonce nejenom trochu. Ale to by snad měl pan inženýr vědět, než se pustí do konfliktu se zdravým rozumem.

Takže jestli Grünovi připadá řešení tohoto poselství jako nějaký nesmyslný středověký spor a snaží se ho dokonce srovnávat s nějakou lacinou mírou mezi dvěma objekty, pak je zcela evidentní, že knihu v žádném případě nečetl také. Protože kdyby tomu tak bylo, měl bych takový neblahý pocit, že není daleko doba, kdy bude pan inženýr říkat autu tutú. A tak na otázku, či to prospívá, nebo škodí, je třeba dodat, že pan inženýr svým nepodloženým skeptickým a neuváženým postojem ze své pozice druhého astro-vševěda v zemi přijatému poselství z vesmíru skutečně jen škodí.

Pokračovat dále ve výčtu vševědoucích lajdáků, líných myslet, bych mohl ještě dlouho, ale o tom to není. Oslovení "lajdák" jsem zvolil záměrně jen proto, jelikož nevěřím, že člověk, který dostane mezi uši více jak polovinu okresní knihovny, by byl natolik neschopný, že by nechápal tak logický postup v dešifrování. Příčina bude zřejmě jinde.V první řadě v ortodoxním přesvědčení o naší ojedinělosti s nepřekonatelným stupněm intelektu v celém kosmu a dále pak v neschopnosti uvěřit, že se někdo může takovýmto způsobem vyjadřovat. Dále pak, že něco tak geniálního mohl vůbec někdo složit, a jelikož se to zdá být všechno jak jinak než nemožné, vyvěrá z toho i odpor s dekódovanou prací se seznámit. Z toho pak pochopitelně vyplývá i to bezduché plácání a švejkování.
Je to stejné neštěstí, jako kdybych předložil dvacet svazků Ottova slovníku naučného a byl bych neustále odmítán s odůvodněním, že to celé je naprostý nesmysl, jelikož sestavit z třiceti pěti znaků včetně základní numerické řady tak rozsáhlé dílo není přece možné, nehledě na to, že žádný Otta neexistuje.
Snad by bylo ale přece jen rozumnější, než imitovat IQ slepic a do nekonečna kdákat tento nehorázný nesmysl, pátrat v lexikonech a hledat, zda tam přece jen nějakého Ottu nenajdeme a tak vyvrátit tuto rozumu se příčící pitomost.

Nakonec toto je přesný příklad toho, jak se k takovýmto avantgardním objevům neustále a opakovaně stavíme. V dějinách se to podobnými příklady jen hemží a není to zase tak dávno, co věhlasní technici a mechanici celého mocnářství, nedokázali pochopit ani tak banální jednoduchost, jako je lodní šroub. Z takovýchto záporných, z lajdáctví ukvapených soudů, nadřazování se, povyšování, podceňování a zesměšňování, jak jsem právě z hora uvedl, kromě nesmyslných hádek ještě nic dobrého nevzešlo. A tak děkuji době, ve které žiji, alespoň za to, že současným pánům inkvizitorům, kteří neomezeně vládnou dnešní vědou, už zvlhly sirky.

Pavel Ludvík Tuček